Reportáž ze Zimního tábora BS – výstupu na Mt. Everest

A byla zima... V sobotu 21. února vystupují čtyři horolezci- Jerry, Kawi, Svišť a Stopař před polednem na nádraží Sklenê na horské trati pod úbočím Himalájí. Vlak odjíždí a dál už nevedou koleje, ale jen bílá stopa. Každý si nasazuje lyže a na zádech nese vše potřebné pro přežití na několik dní v základním táboře a také na případný výstup na horu nejvyšší.

Následovala dlouhá cesta lesem na běžkách do základního tábora poblíž jezera Kuchyńje. Před cílem své cesty však skupina horolezců potkala vozidlo se zásobováním, které uvízlo v záplavě sněhu a které řídil jistý Hyňas. Jen díky usilovné práci všech zúčastněných se podařilo po dlouhé době díky tlačení a odhrabávání sněhu dostat vozidlo do základního tábora pod horskými velikány.

„Všechny umělé hry ale překoná pocit osamocení ve sněhem zapadaném týpí, boj s mrazem a větrem, zimní příroda...“ Tato věta z pozvánky na zimní tábor byla více než pravdivá. Od začátku bylo jasné, že táboření v zimě přináší jisté obtíže ale i své kouzlo. Vzhledem k nízkému počtu účastníků stačilo v základním táboře postavit jen jedno velké týpí. Stavba byla ztížena zimními podmínkami. Oproti létu se musel odhrabat sníh v místě, kde měl stan stát, kolíky šly do zmrzlé země zatlouct velmi obtížně nebo vůbec. Činnosti jako kopání jámy na ohniště, odpadní jámu či latrínu ale odpadly.
Mezitím se na saních vozily zásoby přímo ke stanu a také se muselo pokácet a nařezat velké množství dřeva určeného k topení. Vše se nakonec do večera stihlo a všichni mohli strávit večer v týpí u hořícího ohně a teplého jídla. Na chladno jsme si kupodivu všichni rychle zvykli a stěžovat jsme si mohli snad jen na dým v týpí, který občas nasytil jeho vnitřek.

Druhý den se dokončovaly práce na základním táboře. V týpí se vytvořila velká plocha na spaní pokrytá kožešinami. Panující počasí zvyšovalo riziko uvíznutí zásobovacího vozidla, proto jsme jej opět museli za velkého sněžení a snažení dostat zpět do civilizace. Večer byl zakončen dobrým jídlem, čtením knížky o dobývání himalájských vrcholů, povídáním u ohně a písničkami linoucími se hned ze dvou kytar.

Následující den odjela Kawi do osady Heŕmanof a my očekávali příjezd někoho dalšího ze vzdálených nížin. Počasí se ale nadále nelepšilo. Sněžení a vítr nám neumožnily zahájit výstup na vrcholy, natož pak na horu nejvyšší- Ču-mu-lang-ma. Den byl proto věnován výpravě na lyžích do okolí. Po cestě byly dokoupeny zásoby v osadě Moravets a na jedné z hor byl uspořádán závod v lyžování po Nepálsku s hromadným startem. Vítěz byl samozřejmě ten, kdo dojede první do cíle, ovšem během jízdy bylo dovoleno strkání a zhazování soupeřů do sněhu. Závod byl dramatický až do konce, nikdo nevěděl, zda po chvilce jízdy z kopce skončí pokořený v závěji. Nikomu však koupel ve sněhu nevadila. Po návratu jsme v základním táboře potkali dalšího člena výpravy – Čápa, který přišel na sněžnicích z osady Novã Wez.
Odpoledne jsme vysekali díru do zamrzlého jezera Kuchyńje a většina z nás se dobrovolně otužila koupelí a splnila si nejen okénko do modrého života, ale také denní hygienu.

Z časových důvodů musel druhý den odjet Svišť ale pár hodin poté ho nahradil Slavík, který po cestě ze stanice Sklenê drobně zabloudil přes osadu Bobrûfka. Nakonec však dorazil na sraz v Pikãrtsi, kde jsme společně dokoupili další zásoby. Doplnily se opět zásoby dřeva a kýžená odměna přišla vzápětí. Již čtvrtý den se nad ohněm udily makrely, které skončily následně v našich spokojených žaludcích a nezbylo jen říct: velmi dobré. Navečer jsme v hlubokém sněhu vytvořili prošlapáváním cestiček velké bludiště na přilehlé louce aby v něm za soumraku a druhý den proběhla honička nebo chcete li „hra na babu“. Večer jsme strávili tradičně v týpí u ohně, zahrály se drobné hry, zapělo se u kytar, povídalo se a debatovalo dlouho do noci.

Další den proběhlo opět koupání, ozval se také zvuk pily a sekery. Čáp a Jerry odjeli odpoledne na lyžích směr Tisznof a údajně zakončili jízdu ve správním středisku Žđârets, kde posilněni kofolou očekávali příjezd autobusu. Stopař tuto dvojici doprovodil kousek nad osadu Ratkof, kde proběhlo poetické loučení na sněhové pláni při západu slunce, které jinak po dobu tábora nevysvitlo zpoza sněhových mraků.

Poslení den se boural základní tábor a trojice zbylých - Hyňas, Slavík a Stopař opět za hustého sněžení uklízí tábořiště a odváží všechny věci na saních přes rybník k zásobovacímu vozidlu. Na tábořišti zůstalo jen travnaté místo bez sněhu a pár přimrzlých kolíků a provaz, na které se snášel další sníh. Tábořiště osamělo. Slavík na saních od psího spřežení a Stopař na běžkách absolvovali cestu na vlak do Sklenêho v rekordním čase, když Stopař táhl saně s odrážejícím se Slavíkem.

Dobytí nejvyší hory světa se pro nepřízeň počasí vhodného pro výstup bohužel nepodařilo. Každý však odjížděl s dobrým pocitem, že strávil několik dní v zimní přírodě a zvládl hravě boj se zimními podmínkami alespoň v základním táboře.