Tábor Bobří stopy KARAKUM opět vlajku neuhlídal
Reportáž z návštěvy vprostřed tábora

Musím pochválit hlídku na letošním táboře KARAKUM. Po nočním čtyřhodinovém pochodu z Havlíčkova Brodu do Brzkova jsem nevěřil, že se mi vlajku podaří stáhnout. Nechybělo mnoho, a ani jsem se o to nepokusil. První z hlídek, které jsem po třetí hodině ranní zastihl, se jako stín plížila tajně tichým táborem a blikala znenadání baterkou do těch nejtemnějších stínů. Ke stožáru by neproklouzla ani myš.

Změnu hlídky v 03:25 jsem proto ani nepostřehl, jen jsem zaznamenal podivnou změnu v jejím chování. Místo plížení zůstala stát v kuchyni, hlavu podepřenou a lokty položené na výdejním pultu hned za petrolejovou svítilnou. Čte si? Nebo pozoruje tábor? Kdo ví, neodvážil jsem se ani tentokrát ze svého úkrytu vylézt.



Pak začalo mrholit. Drobný, lezavý a odpudivý déšť mi dopadal za krk a na hlídku, ač schovanou pod stříškou, dolehl chlad. Přesunula se do kuchyňského stanu k dýmajícímu ohníčku. To je má příležitost! Chvíle plížení promáčenou trávou mě odměnila výhodným místem ve skrytu za nejbližším týpím. Proti zatažené obloze a stužkám deště se vyrýsovala vlajka – konečně jsem našel stožár! I tak ale nebyla bitva vyhrána. Každých deset vteřin blikl kužel světla směrem k vlajce a ke stožáru. Přikrčený u jeho úpatí jsem vždy přečkal se srdcem v krku chvíle oslnění baterkou, abych zase marně zápolil s lankem. Ale běda! Vlajka se zasekla asi dva metry pod vrcholem stožáru. Nepomohl ani nůž, jen zbaběle uřízlé provázky zavlály ve větru. Nepomohlo ani rozhoupání stožáru – snad samotný duch tábořiště se mi odmítal vzdát! Bezmocný a strachy nepříčetný jsem tahal za lana a houpal stěžněm, když byla tma, a ležel v malém dolíku, když hlídka zase svítila. Obloha světlala. Další šanci nedostanu! A pak, znenadání, vlajka se pomalu snáší k zemi, držena větrem ve vzduchu nekonečně dlouho… Ještě za letu jsem ji chytil a několika řezy odstranil přebytečné provazy. Začal běh o život. Pouhých padesát metrů od tábora mě dostihlo volání: „Poplach! Poplach!“ A dál nic, jen zvuky tábora hlučícího jako úl podrážděných včel zmlkly ve tmě za mými zády. Zas jsem vyhrál ten souboj – nerovný v můj prospěch – a vyryl si čtvrtou brázdu do pažby mých pomyslných revolverů.

A jaký že je tábor KARAKUM? Musím pochválit vedoucí i účastníky. I přes rozmáčenou louku jsou všichni rozesmátí a plní optimismu. Déšť vadí jen těm dvěma klukům, kteří předčasně i kvůli němu odjeli domů. Týpí jsou krásně vypnuta na úhledné malé pasece v klínu lesa, ohraničeném dvěma potoky. Krásný kraj, hvozd rovný, přehledný, ale přesto rozrytý hlubokými rýhami říček. Terén k těm nejdobružnějším z her! Houby voní a slunce v době mé návštěvy zvedalo vlahou vůni z mokré země. Na nástěnce se vyjímá táborová hra – korálky a mapa střední Asie s vyznačenými státy Tádžikistánem, Uzbekistánem, Kyrgyzstánem a Turkmenistánem. Ty spolu neválčí, ale soupeří v síle svých ekonomik. Tábor tak neprověří jen zálesácké dovednosti a umění žití v přírodě, ale také inteligenci a schopnost strategizování svých účastníků při stavbě škol či nemocnic a těžbě nerostných surovin. I svoji prohru v nočním souboji přijali hrdě a tak jsem kromě potupného úpisu získal i jídla, kolik si můj bezedný žaludek ráčil.

Jedině škoda… že jsem letos nemohl být s nimi.