Výročí Orionu a Eridanu

1. den
Sraz od čtyř do sedmi v pátek na Římském náměstí v Brně nelze pochopitelně stihnout. Na druhou stranu nevíme, kde se výročí koná – a jak bychom se na tábořiště dostávali v případě, že nestihneme začátek hry? Těsně před sedmou se tedy jako partyzáni přiřítíme s Ježkem na místo srazu. Modré pásky na rukávech se nám blýskají a ihned si nás všimne tajná spojka, zachumlaná do těžkého kabátce. Předá nám tajný vzkaz: „Lístek za 13 korun, vlak na Letovice, spěchejte...“ Spěcháme. Přidávají se k nám ještě parašutisti Ohiči a Svišť a spolu dobíháme na vlak.
Na poslední chvíli jej stihneme. Co ale teď? Třináctikorunový lístek stačí jen do zastávky Babice. Potkáváme naštěstí spojku a zpráva zní: „Záchody.“ Propátráváme toalety ve všech vagónech, až nakonec uvidíme mapu a rukou psaný vzkaz, zastrčený za nechutně zašpiněnou a páchnoucí mísou v předním záchodě pod starými novinovými listy. Sklonit se a šáhnout po ní je nadlidský výkon, hlava se nebezpečně blíží k hnědým šmouhám, ale nakonec radostně vidíme historickou mapu a čteme tajemný dopis: „Otto, co se stalo minulý týden, nesmí se již opakovat. Schůzky u Klostermannovy studánky již nejsou bezpečné. Scházíme se na novém místě. To Ti sdělí pan X, který na Tebe u studánky čeká. Nemůže tam být ale věčně, spěchej! Zdraví, Tvůj Olda.“
Spojka vyskočí z vlaku v Bílovicích, stejně jako my – odtud jede autobus do Babických kopců, které jsou studánce blíž, než vlakové stanice. S civilisty smíme mluvit jen anglicky nebo rusky a chováme se nejnenápadněji, jak jen dovedeme. Potom jdeme setmělým lesem až ke Klostermannovi. Zde hoří oheň, u kterého se hřejí Hajný a Mlíkař, kteří neznají ani pana X, ani nikoho jiného, na Oldu a Ottu se jen matně vzpomínají. Úskoky a lstí z nich vymámíme mapu i informaci, kde na ní leží místo nových setkání pochybných individuí, jak se vyjadřují o partyzánské skupině Plamen. Jsme nadšeni. Vyrážíme vstříc Loveckému zámečku, ležícímu v srdci lesa, ve skrytu za vysokými zdmi.
Cesta je obtížná. Měsíc sotva proniká korunami stromů a bojíme se svítit – co kdyby právě zde byli němečtí vojáci? Bloudíme ztraceni a zakopáváme přes spadané větve. Nakonec se před námi vynoří plot. Jsme zde!
Zbytek naší jednotky zůstává v ležení a hlídá, já vyrážím na průzkum. Prolezu dírou v plotě a opatrně, krok za krokem, pronikám do nepřátelského území. A pak se ze tmy, za svitu přeslabé baterky, vynoří zeď domu, která vyroste do podoby obřího čtyřpatrového domu. Z toho místa jde strach. Prohledáváme velký dům i malou chatku, ležící vedle. Opuštěné a strašidelné místo nám nahání hrůzu. Naštěstí nalezneme brzy vzkaz: „Autobusová zastávka na silnici mezi Bukovinou a Březinou, u odbočky na Lhotky. Jděte rychle, nezůstávejte tady, je tu nebezpečno! Vyhýbejte se německým patrolám!“ Neprozřetelně vylovíme z našich tlumoků mapy a rokujeme o směru dalšího postupu.
„Hände hoch!“ Z lesa se ozve střelba ze samopalu. Němci! SS! Nastane panika. Snažíme se utéci, zprvu do vyšších pater budovy a tam se opevnit a opětovat palbu. Nakonec zvolíme ale úprk ven z budovy bočním východem, přeskakujeme zábradlí terasy, sbíháme po bočních schůdcích. Kolem nás sviští kulky. Nezraněni a bez ztrát na životech se nám podaří ztratit v lese. Chvílemi se ještě za námi ozve střelba, stěží popadáme dech a prcháme pryč z lesů směrem na Březinu. Před první vsí rozbijeme ležení. Jsme unaveni, musíme dát odpočnout našim nohám a pojíst trochu proviantu. V tom jsme překvapeni projíždějícím cyklistou. Nestačíme se schovat, zapomněli jsme ustanovit hlídky! Pokračujeme, ale ne dlouho: „Halt! Halt! Hände hoch!“ Příkazů neuposlechneme a utíkáme do polí. Němci opět začnou pálit, kulky se rojí a na pole dopadají dělostřelecké granáty. V ohlušujícím rachotu se nám podaří skrýt se mezi domy ve vesnici, kde ještě několikrát potkáváme zpropadené fašisty.
Zde také narazíme na uprchlého Jerryho, dalšího z partyzánů. Podařilo se mu utéct z transportu do koncentračního tábora poté, co byl dopaden projíždějící patrolou. Poradí nám nejrychlejší cestu a spolu potom pokračujeme. Skrýváme se před projíždějícími auty a nakonec dorazíme k autobusové zastávce. „Ilegální vysílačka vysílá na frekvenci 102-107 kHz. Signál je slabý, buďte trpělivi! Skrývejte se před silničními patrolami, dávejte pozor! Není zde již bezpečno!“
Trpělivě tedy ladíme, prvně ve skrytu křovin u cesty, potom se přesuneme přímo na silnici před zastávku. V tom se ze šumu a praskotu éteru, schován mezi okupačními radiovými stanicemi, vynoří slabý signál. Neznámý hlas neustále vysílá tajnou zprávu: „...kříží červenou značku a potok. ... Partyzánská skupina plamen se skrývá tam, kde modrá značka z Bukovinky do Ruprechtova kříží červenou značku a potok. ... Partyzánská skupina plamen se skrývá...“
Jerry se od nás odpojí, bude pokračovat na vlastní pěst. My sestupujeme zpět po silnicích. V tom se za námi rozsvítí světlomety a ozve se kvílení brzd. Němci! Skáčeme přes krajnici a příkopu do křovin u cesty. Trní nás ale zadrží. Ze staré Škody se vyrojí Němců jako mravenci: „Halt!“ Voják v maskáčích a bojové přilbě se žene spolu s tajnými agenty. Jsme prozrazeni! Naboden na trní, zčásti ve vzduchu visím a mrskám nohama, neschopen útěku. Už cítím ruce, které mě drží za US tornu a slyším za mnou ďábelský smích. V tom se voják napíchne na trní, zatíží větve, které mi brání v pohybu, a já zmizím v lese jako pára nad hrncem. Spadnu do nejbližšího výmolu a tajím rozbouřený dech, jehož mlha mi zamrzá na vousech. Nakonec naskočí motor a Němci odjíždějí. Vstávám a počítám ztráty. Naše jednotka je rozprášena! Ježek se nestihl skrýt a spadl jen do příkopy, kde byl odhalen. Ohičiho zadrželi v lese při pokusu o útěk. Oba byli vtáhnuti do auta a odvezeni na popravu. Zbyli jsme jen dva! Já a Svišť v pochmurné náladě vyrážíme dál. Ještě několikrát uskakujeme před projíždějící patrolou do lesů, skrýváme se v údolí u potoka, když slyšíme, že se auto zastavilo u mostku.
Procházíme Bukovinou, když tu se za námi opět rozsvítí světlomety a brzdy dostanou slovo. Svišť je spatřen, prchaje do boční uličky. Já nepozorovaně přeskakuji zídku do soukromých zahrad, přivítán vrčením spících psů. Když auto odjíždí, jsem sám a ztracen! Zdrceně vyrážím s vidinou útrap svých spolubojovníků.
Svišť mě naštěstí dohoní o sto metrů dál. Podařilo se mu utéct! Dnícím se ránem pokračujeme dál. V údolí rakoveckého potoka, v okolí partyzánského tábořiště, je již plné světlo a ranní mlhou prosvítají první sluneční paprsky. Viditelnost je sotva deset metrů a před námi se objevují osamělé stromy, zapomenuté budovy a lesní porosty. Postupujeme opatrně. Čekáme, že se před námi každou chvílí musí vynořit rojnice německých vojáků, hledajících partyzánské tábořiště. Jsme připraveni zalehnout při prvním vyštěknutí hlavní, při prvním náznaku nebezpečí. Střelba hrozí neustále. V tom hustou mlhou proniknou první hlasy, následované záblesky mihotajících se plamenů. Kolem ohně se ohřívají členové partyzánské skupiny Plamen a čekají na nově příchozí. Místo bodáků nás přivítají radostná slova. Jsme na místě, a nejsme zde sami! Hurá!

2. den
Dále již jen krátce. Po příchodu na tábořiště jsme potkali poslední zbytky těch, co zůstali naživu (neusnuli). Vojta, Míra, Čáp, Stopař a samozřejmě já se Svištěm. Nicméně, jít spát v osm hodin ráno není jen tak a proto jsme se vzbudili až o půl druhé následujícího dne.
Mnoho se toho nestihlo – ráno se odehrála Ježkova hra, sestavování názvů foglarovek, a potom někteří z nás zajeli autem hledat věci, ztracené při noční hře po polích, další se vypravili slaňovat na blízké skály a průběžně se, zvláště k večeru a za tmy, připravoval výroční oheň.
Byl letos 20patrový – 16 pater za Orion, 4 patra za Eridan. Hotov byla až pozdě v noci a žár byl neskutečný. Hranice vysoká takřka dva a půl metrů vzplála žlutozeleným ohněm a vrhala jiskry do výše více než padesáti metrů. Kytary nebyly takřka slyšet, a proto se nekonalo ani Čápovo povídání o Orionu. Místo toho jsme sehráli Parlament o různé úsluhy – políbení nohy, ruky, boty... První a druhá hra proběhla bez kolizí, ta třetí, poslední, se ale protáhla na dobré dvě hodiny. Zvítězil Adamov.

3. den
Ani druhý den jsme se mnoho nevyspali a tak jsem opět vstal kolem jedenácté. K velkému údivu všech zde skoro nikdo už nebyl – všichni odešli na autobus do Bukovinky! Zrádci. Tábořiště jsme tedy uklidili jen já, Čáp, Stopař, Vojta, Kawi a Zásuvka.
Po kratochvílích s vzájemným kradením auta jsme nakonec dospěli do Křtin, kde jsme se setkali s 347. KBS Modrá hvězda, čtyřmi kluky (z nichž jeden nám záhy utekl) a psem, s přenádhernou klubovnou na půdě starého statku.
A pak už jen domů, domů, na večeři!
Sepsal Hyňas