Jaroslav Foglar
Jaroslav Foglar byl významný český spisovatel literatury pro mládež, redaktor dětských časopisů a zážitkový pedagog.
Jaroslav Foglar se narodil 6. července 1907, na Novém Městě pražském, v Benátské ulici číslo 3. Byl to významný český autor knih pro mládež, jež pod svou skautskou přezdívkou Jestřáb vedl prakticky téměř celý svůj dospělý život (60 let) chlapecký (zpočátku klasický skautský) oddíl, Pražskou Dvojku. Nejvíce je znám jako autor příběhů chlapeckého klubu Rychlých šípů nebo knih Hoši od Bobří řeky, Přístav volá nebo Chata v Jezerní kotlině.
Dětství Jaroslava Foglara a počátky jeho Skautování
Rodina se krátce po jeho narození přestěhovala do Předlic u Ústí nad Labem a následně do Poděbrad, aby se zde jeho otec Jindřich mohl léčit se srdcem. Bohužel, Jindřich záhy umírá. V té době jsou Jaroslavovi 4 roky. Ovdovělá paní Foglarová se proto svými dvěma syny přestěhovala zpět do Prahy-Nuslí a posléze, roce 1914, na Vinohrady do Korunní třídy. Někdy na přelomu let 1919/1920 na výzvu svého spolužáka Jaroslav poprvé navštívil skautský oddíl, protože se mylně domnívali, že s ním mohou zdarma cestovat do Anglie. Ikdyž zjistili, že cesta zdarma není, rozhodli se nakonec přijmout pozvání do oddílu a navštívili společně několik schůzek a výprav za město. Při jedné z dalších akcí, kdy v ulicích Prahy prodávali losy Skautské loterie se Jaroslav nachladil a matka mu proto další skautování zakázala.
V roce 1923 se účelově poněkud ostaršil, aby mohl společně se svým bratrem Zdeňkem založit 48. klub oldskautů Jestřábi, podle kterého později dostal i svoji přezdívku Jestřáb. Jaroslav totiž tehdy ještě nesplňoval věk pro oldskauty. Nabídku přijal do jisté míry z nouze, aby měl klub dostatečný počet členů pro schválení v rámci skautské organizace. Trampský způsob existence klubu jej však nezaujal. O pár let později, již na prahu dospělosti, přijal Jaroslav nakonec nabídku vstoupit do 34. pražského oddílu Ohnivci a v roce 1924 (je mu 17 let) se stává rádcem. Ohnivci byli o rok později sloučeni s již tehdy legendárním druhým pražským oddílem (tzv. Dvojka).
Dospělost
V roce 1924 ukončil obchodní školu a krátce pracoval v informační kanceláři firmy Wys Muller & Co. Poté na třináct let přešel k firmě Oskar Stein, velkoobchod papírem, u níž pracoval jako fakturant. O prázdninách roku 1925 vedl svůj první letní skautský tábor, při němž poprvé zavítal do Sluneční zátoky na řece Sázavě. Po návratu z tábora se dozvěděl o z rozhodnutí rady Junáka "jeho" 34. pražský oddíl Ohnivci sloučit se slavnou, ale skomírající Pražskou Dvojkou. I přes svou počáteční nevoli přešel, tehdy ještě Jaroslav, do Dvojky jako zástupce vůdce, aby se po dvou letech už jako Jestřáb, stal vůdcem oddílu. V této funkci vydržel plných šedesát let, čímž se zařadil mezi nejstarší oddílové vedoucí na světě.
Jaroslav Foglar - literát
Dvě desítky let tradovanou legendu, že jako třináctiletý v novinách publikoval báseň Měsíční noci dnes již badatelé odmítají. Rukopis ani dobový výtisk novin totiž doposud nikdo nedoložil. Jedná se patrně o několik desetiletí starý bibliografický omyl.
Jeho první, skutečně doložené dílo, je tedy povídka Vítězství z roku 1923. Od začátku svého působení mezi skauty pociťuje zároveň touhu napsat nějakou jasnou a čtivou knihu, která by Skauting propagovala. Podařilo se mu ji však napsat až ve druhé polovině třicátých let. Mezitím získával vůdcovské i spisovatelské zkušenosti.
V roce 1934 se zúčastnil s knihou Modrý život Jiřího Dražana soutěže o nejlepší knihu pro mládež, vyhlášenou nakladatelstvím Melantrich. Spolu s dalšími dvěma autory získal první místo. Součástí ceny bylo i vydání knihy. Foglarova prvotina však na návrh nakladatele vyšla pod zkráceným názvem Přístav volá. A, ač se to v zrcadle pozdějších úspěchů nezdá, v době vydání této prvotiny stále působil jako úředník. V roce 1935 přesvědčil nakladatelství Melantrich o koncepci nového časopisu pro mládež, a tak v červnu téhož roku vyšlo nulté číslo časopisu Malý hlasatel s odpovědným redaktorem Dr. Mencákem. Název byl na Foglarův apel brzy změněn na Mladý hlasatel. Sám autor koncepce s redakcí spolupracuje stále jen jako externí redaktor.
V roce 1937 se zřejmě poprvé podílel na výrobě filmového díla a to jako autor libreta k propagačnímu skautskému filmu Pojď s námi! V roce 1938 zřejmě poprvé hovořil v rozhlase a to ve svém samostatném pořadu Zkušenosti skautského vůdce.
Období jeho redaktorského působení v Melantrichu přišlo v roce 1938, kdy zde začal působit jako pracovník propagačního oddělení. 8. května 1937 vyšla v Mladém hlasateli na jeho popud výzva k zakládání Čtenářských klubů Mladého hlasatele a v létě téhož roku vyšlo první knižní vydání Hochů od Bobří řeky s ilustracemi Jaroslava Foglara a kvašemi Zdeňka Buriana. Od listopadu 1938 se vedení redakce Mladého hlasatele mění a vzniká legendární dvojice Jaroslava Foglara s Karlem Burešem. 17. prosince téhož roku, opět na Foglarův popud, začal vycházet na pokračování dnes již legendární seriál – komiks Rychlé šípy, kreslený JUDr. Janem Fischerem. Rozborem jeho předválečných inspiračních zdrojů se zřejmě nejvýrazněji zabývala kniha Miloše Dvorského: Mýtus zvaný Stínadla, vydaná roku 2010 (druhé, rozšířené vydání 2011).
Protektorát a Třetí republika
Bohužel, roku 1941 byl Mladý hlasatel zastaven nacisty. Jaroslav Foglar po té krátce působil jako externí spolupracovník protektorátního časopisu Správný kluk vydávaného Kuratoriem pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. Právě zde se pokouší navázat na tradici Rychlých šípů, komiksem Svorní gambusíni.
Během válečných let také působil v pozici lektora v Melantrichu a bez přerušení pokračoval ve vedení svého oddílu, byť kvůli nacistickému zákazu Skauta už chlapci například nesměli nosit skautské stejnokroje. Právě v této době, vzniká legendární dlouhodobá hra: Alvarez, na kterou naváže dalšími, sice méně úspěšnými, stále však velmi populárními hrami. Dnes je fakticky považován za "vynálezce" tzv. dlouhodobých her, jež vyrcholí na letních táborech.
Dík zákonu, kdy nebyly časopisy vycházející za okupace tolerovány, přechází Foglar v období těsně po válce redigovat na krátkou dobu časopis Junák. Pro názorové neshody je odtud "odejit". V zápětí však přichází nabídka Karla Bureše, který po dohodě s Foglarem začíná pracovat pro neskautský, obecně mládežnický časopis Vpřed. První „foglarovské“ číslo časopisu Vpřed (č. 18) vyšlo 9. dubna 1946 s dnes již legendární kresbou Rychlých šípů na titulní straně (autor Bohumil Konečný – Bimba). Na stránkách Vpředu se opět objevují hlasatelské rubriky a nyní již zavedené Foglarovy čtenářské kluby. Postupem nedemokratických sil v obnoveném Československu končí i tento časopis svoji činnost po únoru 1948.
Období totality.
Protože byl díky honorářům za knihy a redakční nápady velice dobře finančně zaopatřen, chtěl po roce 1948 Foglar zůstat na volné noze. Na nátlak komunistické kontrarozvědky byl ovšem nucen na několik let přijmout místo vychovatele učňovské mládeže. Dál také vede svůj oddíl, byť pod hlavičkou turistického oddílu, neboť Skauting byl opět rozpuštěn.
V letech 1948–1962 nebyl Foglar publikačně nijak činný. Jednak kvůli tomu, že jako zakázaný autor neměl "pro koho" psát a jednak proto, že neměl přirozený tlak nakladatele. Tedy, přicházely spíš jen náměty do šuplíku. Až začátkem šedesátých let začal spolupracovat s pionýrským časopisem ABC mladých techniků a přírodovědců, jehož redakci vedl vstřícný Vlastislav Toman. V letech 1963–1966 pro tento časopis vytvářel komiks Kulišáci kreslený Jiřím Kráslem a redigoval rubriku Kompas. K dalšímu vývoji došlo poté, kdy se spisovatelovým souhlasem rozvířil v roce 1964 veřejnou diskuzi nad foglarovkami dnes kontroverzní Petr Sadecký v almanachu Zlatý máj. Po té začal Foglar znovu publikovat a stal se "konečně" spisovatelem na volné noze. Po delší odmlce se v roce 1965 na trhu objevil román Tajemná Řásnovka, který začal psát už za Protektorátu. V Ostravském kulturním zpravodaji začaly vycházet Rychlé šípy i s novými příběhy, kreslenými Marko Čermákem.
Normalizace
Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy a nastolení socialistické "normalizace" však pro něj znamenaly nové umlčení jeho veřejné činnosti. V sedmdesátých letech se proto věnoval převážně práci s oddílem, publikoval příležitostně a pouze časopisecky. Situace se začala pozvolna měnit až koncem osmdesátých let. Výraznou byla jeho spolupráce s výtvarníkem Kájou Saudkem na komiksových seriálech pro Českou speleologickou společnost Modrá rokle, Ztracený kamarád a Jeskyně Saturn. Dodnes vysoce ceněné komiksy po roce 1989 přepsal a přediktoval Jiřímu Rabovi s tím, že šlo fakticky o poslední plnohodnotnou foglarovku.
Po roce 1989
V období po listopadu roku 1989 měl plně otevřenu cestu ke čtenářské veřejnosti. Bohužel, v té době již dvaaosmdesátiletý stařec byl již hluboko za zenitem tvůrčích sil. Sice stále sliboval další díl Stínadelských dobrodružství Rychlých šípů, ovšem k relizaci již nedošlo.
Pouze v nakladatelství Olympia vyšlo souborné vydání stínadelské trilogie Dobrodružství v temných uličkách (Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří, Tajemství Velkého Vonta). Ve velkých nákladech začaly vycházet i jeho další knihy. Hned v několika časopisech se začal objevovat seriál Rychlé šípy, ovšem bez původní koncepce (prvotně vycházeli Rychlé šípy aktuálně a mnohdy komentovali současné dění). I tak se hlad po foglarovkách projevoval ve zvýšeném zájmu o Figlarovo dílo. Bezprostřední porevoluční atmosféra tak představovala nejen oživení zájmu o jeho dílo, ale i jistou občanskou satisfakci. Dokonce na krátko došlo i k obnovení časopisu Mladý hlasatel. Sám Foglar se však od tohoto titulu distancoval a dalo by se říci, že přesto, že se mělo jednat o následníka legendárního titulu, vycházel proti jeho vůli. Po zániku obnoveného Mladého Hlasatele, došlo ještě na chvíli k vydávání dalšího foglarovského časopisu, tentokrát s názvem Hlasatel, s Jaroslavem Foglarem v pozici čestného šéfredaktora. Bohužel, i tento časopis pro nezájem čtenářů i vnitřní rozmíšky v redakci skončil.
Současně byl Foglar konfrontován s drsnou realitou zhoršující se celospolečenské situace. 18. listopadu 1992 byl přepaden dvěma učni, kteří ho chtěli okrást o peníze. Dovolal se však pomoci sousedů. Na základě této zkušenosti Sdružení přátel Jaroslava Foglara tehdy zareagovalo seminářem Hledáme lék na dětskou kriminalitu, na který navazoval stejnojmenný projekt, v jehož rámci byly v následujících letech konány další semináře, natočeno několik filmů a vydáno několik sborníků přednášek na připravené téma. Sama skutečnost, že dva mladí chlapci jsou násilně přepadnout starého spisovatele, který výchově mládeže věnoval celý život, působila jako šok. Další šok přišel v roce 1997. Od jara 1995 byl Foglar dlouhodobě hospitalizován, ale podle možností dál vyjížděl na besedy se čtenáři. K jeho devadesátinám a nedožitým devadesátinám dr. Jana Fischera uspořádalo v roce 1997 Muzeum hlavního města Prahy rozsáhlou výstavu s názvem Po stopách Rychlých šípů. Neznámí zloději však na této výstavě ukradli spisovatelův první deník a jeden z kovových ježků v kleci.
Samotný závěr jeho života byl na jednu stranu spojen s horečnými aktivitami některých jeho příznivců. Vyšlo například jubilejní 15. vydání knihy Hoši od Bobří řeky s pamětním listem. V listopadu roku 1998 vyšlo v nakladatelství Olympia 1. kompletní knižní vydání komiksu Rychlých šípů se všemi dosud vydanými příběhy. Zároveň však bylo poznamenáno mediálně stále více sledovaným hašteřením různých skupin jeho příznivců, které měly diametrálně odlišný názor na využití jeho odkazu a především jeho finanční pozůstalosti.
Jaroslav Foglar zemřel dne 23. ledna 1999 v pražské Thomayerově nemocnici ve věku 91 let. Je pochován na Vinohradském hřbitově v Praze.