Bez Rychlých šípů už to nepůjde?

Narovinu, jeden známý sběratel mě od psaní této reakce přímo zrazoval. Nevzpomenu si přesně na jeho slova, ale myslím, že použil výrazu „hnus“. Já jsem se přesto do románu opět (po létech) začetl a rozhodl se sepsat i tyto řádky. Možná jen pro kompletaci, možná i kvůli tomu, že se mi ta kniha nezdá být až tak špatná. Z počátku.

Na začátku je zapotřebí si uvědomit, že Jaroslav Foglar psal pro děti. Nebo dobře, psal pro mládež. Pokud jeho knihy hodnotí dospělý člověk, je to vždy velmi sporné. Protože mládežník si neklade otázky, které napadnou staršího člověka. Na druhou stranu, Foglar svými knihami vychovával. Vychovával tak, aby čtenář měl později v dospělosti, podle čeho dělat svá rozhodnutí. Jak řekl Zdeněk Mahler: „vytvářel jakýsi morální normativ“.
Kdo byli Rychlé šípy už asi víte. Pětice chlapců, jež se na počátku celého příběhu o záhadě hlavolamu, vydali plnit stránky svého věstníku. Hledat odpověď na otázku, co je zač onen známý a přesto záhadný hlavolam, který se objevil na zdi jednoho domů Druhé strany. A při pátrání pak přišli na další záhadu. Nebo spíš tajemství. Co se skrývá uvnitř hlavolamu!
Že se jim podařilo po mnoha útrapách a „dobrodružstvích“ hlavolam téměř získat, to víme. I to, co se stalo po té, co hlavolam nakonec přece jen získali. Nyní, na začátku třetího dílu, mají před sebou další tajemství. Další záhadu. Tentokrát ovšem záhadu mnohem sofistikovanější. Záhadu, o kterou vlastně… ani… sami příliš nestojí.
Jsou totiž vyzvány samotným Losnou, aby záhadu, kterou je podivné chování Velkého Vonta Vládi Dratuše vyřešili. Jsou vyzváni tím stejným Losnou, který se kdysi dávno sám ucházel o Velké Vontství. A s přispěním Rychlých šípů se jím skutečně stal. Byť jen na malou chvíli.
Dnes je tedy u nich Losna v roli prosebníka, který se obrací na Rychlé šípy, aby sami zasáhli do dění uvnitř Stínadel. Aby se pokusili objasnit, proč se Velký Vont chová tak jak chová. Proč svou nerozhodností rozděluje "svá" Stínadla.
Autor o Vláďovi Dratušovi, o tom ušlechtilém chlapci, nejmladším Velkém Vontu jakého kdy Stínadla měla, hovoří tolikrát jako o ušlechtilém, až se to místy jeví jako fetiš (moralisté prominou). Nic proti tomu! Ale je opravdu ušlechtilost, to pravé, co platí na odbojné Vonty? Kteří střeží svá tajemství nejlépe násilím. Viz mohutné boje na Rozdělovací třídě!
No, nedá mi to, abych se nezmínil ještě o jedné věci; jak moc byla pro vývoj charakteru Vládi Dratuše, jako budoucícho Velkého Vonta, zásadní ona zkušenost s prodělanou dočasnou slepotou? Na jednu stranu jej mohla zocelit, na druhou stranu mohla vyvolat určitý druh lítosti v jeho okolí. Kdy jeho osud mohl vést k určité shovívavosti. Ať už s ním samotným, nebo k jeho vůdcovským schopnostem!
Rychlé šípy se nakonec rozhodnou, Losnovi a tím i Žlutému květu pomoci. Jak jinak! Vždyť jsou to Rychlé šípy! Jenže, v průběhu knihy vyjdou najevo okolnosti, ze kterých dospělý čtenář nejednou pochybuje, na kolik je patřičné, aby se Rychlé šípy vůbec vměšovali, do vnitřních věcí Stínadelských. Na kolik mohou Rychlé šípy vědět, co je pro Stínadla a Vonty nejlepší. Když nejsou jedněmi z nich! Když vše poměřují pouze se svými ušlechtilými a čistými pohnutkami. Tak „čistými“, že jsou ochotni třeba lstí, téměř lhát, aby od Tondy Plíhala získat, co chtějí. Poněkud reverzibilní přístup…
Dětský čtenář je možná zase zahlcen, přílišnou překombinovaností příběhu. Od toho snad onen vlažnější přístup širší čtenářské obce k této knize. Totiž ještě v Záhadě se řešilo jediné: Získat plán vynálezu ukrytého v hlavolamu. Ve „Stínadlech“ sice také ještě pátrali prioritně po hlavolamu, ale taky už se zaplétali do historie Vontské organizace, což dost možná autorovi sloužilo i k oživení příběhu.
To, když chyběla záhada života Jana Tleskače. No a celé Tajemství je vlastně jen a jen o Vláďovi Dratušovi. A to je, ruku na srdce, celkem slabé téma. I když se postupně dozvíme, že právě Dratuš je v historii Stínadel celkem dost zásadní jméno!
Ne, při čtení Tajemství Velkého Vonta mě nejčastěji napadalo slovo: politika. Jak Mirek Dušín přímo sděluje, že jejich (to jako Rychlých šípů) sympatie získal Vláďa Dratuš, tedy „ježka“ a První Vontskou kroniku dali jemu. A tím i výrazně dopomohli k vítězství Žlutému květu, protože většina Stínadel „šla“ za těmito důležitými artefakty.
Ani volba Velkého Vonta v závěru „Tajemství“ neproběhla tak, jako tomu bylo běžné u předchozích voleb. Tak, jako tomu bylo na konci „Záhady“. Tedy soubojem – přímým střetem dvou nejvážnějších kandidátů, ve třech disciplínách.
Zasedání se sice koná v místě nejtradičnějším, v kostele sv. Jakuba, ale už zde nejsou jen Vontská rada a kandidáti na Velkého Vonta. Už jsou zde zástupy Vontů... Dokonce v této, poslední volbě, má hlavní slovo Mirek Dušín! Další revoluční věc! Jakoby si Vontové už nedokázali své záležitosti vyřešit sami. Ani volbu svého Vůdce!?
A můžeme pouze spekulovat, jak to, že byl Velkým Vontem zvolen člověk, jenž neměl podporu všech nejsilnějších part. Dokonce se o Velké Vontství příliš nehlásil, spíš se jím nechal zvolit. Podle knihy byly totiž Uctívači ginga stejně početní, jako Žlutý květ a to o Velké Vontství usilovala i ne zrovna malá parta Víta Dabinela. Proč tedy nedošlo k regulérnímu souboji, ale pouze k „prohlášení“ jednoho Vonta tím Velkým? Navíc třeba i Uctívačům se jaksi vytratil vůdce. Tedy Mažňák. Už je o nich psáno jen jako o Uctívačích.

TAM-TAM Rychlé šípy v této knize už používají spíš pro svou větší slávu. Aby o nich bylo na Druhé straně ještě víc slyšet. Brutální ironií přitom je, že je tištěn na papíře ze Stínadel. Tedy to, co Stínadelským vadí a vždy vadilo ze všeho nejvíc, totiž – že kdosi vynáší ven jejich vnitřní záležitosti je šířeno na papíře získaného v čtvrti jich samotných.
Navíc, ten TAM-TAM, který byl původně psaný ručně a pouze půjčovaný, je dnes tištěný na cyklostylu a prodáván v nákladu sta kusů. Takže Rychlé šípy si chodí do Stínadel nejen pro obsah, co dát do TAM-TAMu, ale už i pro papír na něj. To aby se dotáhli na konkurenci Sběrače.

Zatím, co Záhada hlavolamu byla opravdu skvělá, napínavá detektivka, s kriminálním činem na pozadí, pak Stínadla byla sice méně detektivní, ale neméně napínavá. Podaří se Rychlým šípům nalézt První Vontskou kroniku? Podaří se jim chytit Širokka? A předá jim vůbec ten nadpozemsky silný člověk vytoužený hlavolam?
U „Tajemství“ se sice také možná budete bát. Třeba, co Rychlé šípy nakonec naleznou. Na co tentokrát přijdou, ale už to není ono úderné PROČ!
„Tajemství“ vyvolává víc otázek a pochybností, než aby se čtenář, i třeba už dospělý, cítil být spokojený. Že by velkoryse mávnul rukou nad tím vším, protože by byla kniha tak skvěle napsaná. Na povrch se krom jiného vyplavuje špína nejen ze Stínadel, ale tentokrát i z Druhé strany a na suchu nezůstávají, snad ani protentokrát, ani Dvorce.

Co mě asi nejvíc zaujalo, u Tajemství Velkého Vonta, že oním "tajemstvím" můžeme v širších souvislostech rozumět nejen to, co se skrývá za změnou v chování toho jednoho konkrétního Velkého Vonta. Ale možná a především i tajemství úspěšného uchopení a přístupu k moci. Třeba ve Stínadlech :). Namítnete, byli to přece ještě děti, tak jaképak vůdcovství. Jenže! Velký Vont byl vrstevník řadových Vontů. Který na prahu dospělosti přece sám předal Velké Vontství a odešel.

Jaroslav Foglar: Tajemství Velkého Vonta
Obrys/Kontur
1986