Jak rozklížit Svornou sedmu.

Ne náhodou je tato útlá knížečka poněkud mimo hlavní proud Foglarovek. Její rozsah, ale vlastně i nijakost příběhu působí, spíš, jako by si autor buď něco zkoušel, nebo dílko napsal v okamžiku, kdy prostě neměl co dělat. Což se u Foglara opravdu zrovna říct nedá. Tedy, ten nedostatek práce.

Nakonec, podle doslovu jde o knihu na objednávku, aby bylo po Hoších od Bobří řeky ve Slovíčku co číst. Co otiskovat. Proč tedy nevymyslet příběh malých, obyčejných dětí, které spojuje soužití v domě „U grošáka“. Bývalé formanské (zájezdní) hospody?
Příběh, začíná jak už to tak u Foglarových knih bývá konfliktem. Někdo rozbil okno na Červené pavlači a tak se majitel domu rozhodne učinit „řádění“ dětí přítrž. Vydá vyhlášku, jejím prostřednictvím zakazuje „jejich zdržování se na schodech a chodbách domu. Stejně jako křik a zpěv.“
Děti, to označení je celkem zásadní, se sejdou u nejstaršího z nich (je mu dvanáct!), aby společně založili jakousi spikleneckou platformu - tajný spolek. Společenství, pod jehož „hlavičkou“ se budou scházet kousek za městem v lese a podnikat různé věci, kterými by vyplnily svůj volný čas. A „aby nezavdávaly příčinu k hněvu některých lidí.“
Ani zde nechybí nepřítel číslo jedna - paní Skorkovská. V podstatě nerudná důchodkyně, v kostkovaných bačkorách, která chodí po domě a slídí za dveřmi, aby pak proti dětem popichovala, kde se dá. Přitom je to právě ona, která na závěr příběhu zavdá příčinu k tomu, aby se na děti nakonec nahlíželo přinejmenším pozitivně.
Jak to vlastně s těmi dětmi je? Hlavním hrdinou je Pavel. Jak se onen nejstarší jmenuje. Ovšem sám rozhodně nějakých dvanáct, autorem vykreslený nepůsobí. Spíš tak na patnáct. Jeho „urostlé svalnaté tělo se leskne jako bronzová socha“, má „příjemnou tvář“ a hovoří „klidným a zdvořilým tónem“.
Vedle Pavla jsou tu Ota Kotík, Jiřka Žáčková, Marta, které nikdo neřekne jinak, než Martina, Jára Přibylů, Lenka a nakonec chlapec, přezdívaný Cikáda. Z celého uskupení, mimo Pavla, jako hlavní postavy a vedoucího Svorné sedmy, vyčnívá Marta, jež „má své vidiny a často si pro sebe povídá“ a Cikáda. Ten není v knize vůbec osloven vlastním jménem. Zato je proslulý svým „voláním“ „ČIKY, ČIKY“.

Kniha je více než cokoli jiného opravdu jen kratochvilná, jež umožní svým čtenářům poznat ony aktivity, které mají za úkol rozvíjet jejich dovednosti. Ne, všechny navrhuje jenom Pavel. I když je to právě on, kdo přijde s návrhem onoho tajného spolku, nebo s knihou, do které si podle návrhu jednoho člena budou zapisovat svá dobrodružství…
Zapisovat dobrodružství? Další zajímavostí knihy je tato pasáž. Kapitola „několik slov o knížkách“.  V ní k nám promlouvá přímo autor-spisovatel, celkem paradoxně ústy jedné z dívek že: „by někdo mohl ony příběhy vydat“. Aby si následně, ústy dalšího člena Svorné sedmy, tentokrát zase chlapce, oponoval, že příhody malých dětí nebude nikdo číst, protože „dnes čte každý jen ty bláznivé knížky o nemožných dobrodružných příhodách nebo o tom, jak někdo vyplaší celý svět svou tajnou zbraní.“
To je přirozeně narážka na legendární Verneovky, které vedle jeho knih, vedle foglarovek, suverénně vládnou a vždy vládli literatuře pro děti. Ruku v ruce. Společně s Mayovkami. Protože, každý si vybere to, co se mu líbí. A nemusíme příliš pochybovat, že i Rychlé šípy, Hoši od Bobří řeky, nebo snad naši členové Svorné sedmy po Verneovce také neměli chuť sáhnout a jednou za čas taky nesáhly.

Jak už bylo napsáno dřív, základem příběhu Svorné sedmy je táboření na Dalekém palouku. Na místě kam se Svorná sedma uchýlí před zraky dospělých. Kde si postaví kamna, malou přehradu i stan z plachty „vypůjčené“ z kůlny na dvoře. Prostě od jara do podzimu se vydávají do přírody a při tomto táboření hrají různé hry.
Příběh Svorné sedmy nakonec nekončí tak úplně pozitivně. Sedma sice přijde o své tábořiště, ale zase, se v očích nájemníků i blízkého okolí se při požáru likvidaci v domě vyznamená natolik, že by mohla dostat i svou klubovnu. Zvlášť, když se projeví, že za požár může paní Skorkovská. Jenže než se tak stane, rozdělili Junácké oddíly. Chlapecký a dívčí.
Ano, příběh sice končí ve své podstatě šťastně, ale bez toho, aby Svorná sedma zůstala svornou. Spolkem jako takovým. Dá se však předpokládat, že sám autor tento přerod sám takto chtěl. Jako mladý, zapálený Skautský vůdce. Nadto, bylo jeho prvotním úkolem vytvořit příběh. Příběh, který by čtenáře zaujal a přivedl na jiné myšlenky, než bloumat po ulicích, nebo se bezúčelně válet na domovních schodech.

Jaroslav Foglar: Historie Svorné sedmy
Jan Kobes
1940