Jak to vlastně všechno bylo?

Život v poklusu s obálkou Káji Saudka mi hodně dlouho ležel v knihovně. Nebyl jsem příliš „zvědavý“ na Foglarův život a raději jsem si četl jeho romány. Pak jsem se jednou začetl – přenesl, přes onu nezáživnou počáteční pasáž nejrannějších vzpomínek. A pak už to šlo samo.

Je středa, 23. ledna, svátek má Zdeněk a my si v roce 2019 připomínáme těžko uvěřitelných 20 let od skonu muže, jež svým dílem významně obohatil naše životy. Shodou nešťastných náhod se jeho bratr, jenž založil rodinu, jmenoval Zdeněk. Naproti tomu, jak víme, Jaroslav svou rodinu neměl. Měl jen rodinu svého bratra, Dvojku a přátele.

Jaroslav Foglar napsal celkem 16 románových knih. I jeho život je jeden veliký román. Plný životních zvratů a událostí. Do značné míry je to nejspíš i proto, že se sám do života aktivně zapojoval. Nehledě na bouřlivou dobu druhé světové války, v níž v dospělosti žil.
O té první, stejně, jako o Masarykovi se Foglar příliš nezmiňuje. Snad jen o Švýcarsku, kam jel coby „neduživý“ chlapec z Velkou válkou zasažené Evropy.
Jak míme, tak se autorův život v jeho knihách dost zrcadlí. Ovšem, Foglar jej do svých románů zakomponoval tak, aniž by čtenář primárně vnímal, že jde z velké části vlastně o autobiografii. 
Zato o jeho životě za období totality, kdy vycházet nesměl, víme velmi málo a i v jeho vyprávění o životě je tomuto období věnována poměrně malá část. Asi, nebylo ani o čem … psát.

Přesto je Foglarův život – životopis badateli podrobován i kritice. Že ne všechno je tak, jak si to autor vzpomněl. Ovšem, musíme nutně brát na zřetel, jak sám sebe vnímá autor – jako člověk, který ledaco v životě dokázal a jiná věc je, jak se na svůj život rozvzpomíná. Lidská paměť je velmi, velmi nespolehlivá.
Obzvlášť z politiky víme, že spoléhat se jen na ni je spíš diskutabilní. Ale tady se bavíme o autobiografii člověka spisovatele, který chtěl zvědavým čtenářům pouze přiblížit svůj život ve vzpomnkách a nevědomky tak dát indicie k jejich dalšímu pátrání.

Jak ono to bylo? No, z dokumentárních filmů víme, že si v pozdní dospělosti chodil odpočinout očím na balkon svého žižkovského bytu. Ovšem, třeba tam chodíval i čerpat inspiraci. Spisovatel totiž nemusí vědět, co se skrývá za rohem. Co se odehrává v temném zákoutí. Co se skrývá dole v dvorku protějího dou. Prostě si příběh vymyslí.
V Životě v poklusu sice Foglar naznačuje, že třeba za vznikem Rychlých šípů byla skutečná pětice chlapců, ale znalci vědí, že Rychlé šípy, skutečné Rychlé šípy, vznikly v geniální autorově fantazii, jako marketingový produkt. Aby čtenáři vždy s napětím očekávaly jaká dobrodružství přinese další Mladý hlasatel.
Ostatně i u těchto časopisů je otázka jejich popularity velmi sporná. Nejen, že redakci tvořili dva sobě rovní redaktoři, z nichž každý měl na starosti v obsahové stránce právě tu svou část, ale i doba nahrávala. Postupným omezováním periodik se z Mladého hlasatele stával ostrůvek vytržení.

Foglar čtenáře svého životopisu provází svým životem (v poklusu) zběžně a nabízí nám pohled do zákulisí. Jednak – co za jeho knihami stálo. Třeba kde tvořil Chatu v jezerní kotlině a že se jako výrazný a populární autor musel hodně snažit, aby pokryl poptávku po své tvorbě.
Přestože nejde o román v pravém slova smyslu, je Život v poklusu poslední regulérní foglarovkou, která vznikla. O Modré rokli můžeme pouze mluvit, jako o knize, byť jde o příběh – přepsaný komiks, jenž se stal i dík výtvarné stránce legendou.
Život v poklusu končí nostalgickou vzpomínkou na dětství devadesátiletého starce, jež byl celý svůj život chlapcem. Chtěl jím zůstat, aby svým čtenářům toto dětství zachoval, obohatil jím ostatní a naučil je, že není důležité, kým člověk je, kde vyrůstá, ale co se svým životem udělá. 
Ať už jde o děvče, pro která Foglar příliš nepsal, ale které si k jeho románům cestu našli, chlapce, který se snažil jeho knihami sám žít nebo žena a muž, kteří se snaží cestu k jeho knihám otevřít svým dětem.

Jaroslav Foglar: Život v poklusu
TJ Sokol Silůvky, 1990