Jaro, které bolí.

Když jsem jako malý kluk četl „Když Duben přichází“, opravdu si ještě vzpomínám, jak jsem plánoval, onu ideu „Rytířů Bedny“ aplikovat do reálné třídy. Jenže, už doma – nad blokem, jsem narazil na realitu. Totiž, že bez "vůdčí" osobnosti učitele je ona myšlenka nereálná. A mými kamarády ve škole, zbyly jen ty knížky. 

O Jaroslavu Foglarovi panuje všeobecný názor, že dokonale rozuměl chlapecké duši. Proto jsou jeho knihy tak sugestivní. Tak, návodné, tak výjimečné, že se s nimi čtenář, ve věku před příchodem dospívání lehce ztotožní. 
Bohužel, ona idyličnost morální zásady, kterými se řídí ti správní - kladní, nebo i určitá zhuštěnost děje, jenž je založen na velkých náhodách a velkých souvislostech, dělají z jeho knih řekněme; romány nereálné. Můžeme si položit otázku, na kolik je možné, třeba tak různorodý kolektiv, jakým je v tomto případě celkem hašteřivá a vnitřně (rodícími se osobnostmi) rozklížená třída, opět dokonale stmelit jediným člověkem. I když, v případě této knihy je jich víc.
V konečném důsledku je hlavním hrdinou této knihy je opravdu celá třída. Děj sice je vyprávěn očima jednoho z nich, jednoho žáka, ale s tím, že se stále v podstatě věnuje celé třídě. Celému panoptiku chlapeckých charakterů. Navíc, do něj „zatahuje“ i jejich učitele. V jednom z nich (dojde k výměně) se autor do knihy vepsal sám. 
Ten chlapec, který vše vypráví, se jmenuje Lubor Klement a v románu vystupuje jako „ten nejnormálnější“. Tedy, ten, který jakoby nezaujatě pozoruje, přitom „je pozorován“ a ze všech, pro stavbu příběhu celkem extrémních rysů osazenstva Bedny, je opravdu asi ten nejvíc normální. 
Bedny? Ano, Bedny. Tak se jmenuje, nebo spíš je přezdívána jejich třída. Dík dřevěnému ostění. Proč se však vedlejší, soupeřící třídě přezdívalo Pekáč, o tom autor mlčí. Všimněte si. Opět dvě protistrany. 
Knížka se však primárně věnuje právě soupeření uvnitř Bedny. To se pak těžkou soupeří, když jsou nepřátelé dva. Až dosud spolu chlapci z Bedny táhli za jeden provaz proti Pekáči. Proč doposud? Proč už nyní ne?
No, tohle má dvě roviny. Jednak se chlapci/žáci dostali přirozeně do problematického věku puberty, a jednak – je to téma na román. Autor jednoduše potřeboval třídu rozklížit (i s přičiněním učitele, kterého třída „zkazí“) a pak postupně, stmelit. To za pomoci druhého učitele, který třídu převezme a „vede“. Aby vynikl onen kontrast dobra-zla. Aby vznikl příběh, kde by si čtenář počte, aby se čtenář mohl poučit ze špatných situací. 
I když, ne všechny „příběhy“ jsou nutně vnímané, jako špatné. Třeba v případě „Ekrtových obrázků“, kdy se autor věnuje sexuálnímu (předčasnému) dospívání chlapců a vesměs tuto, všeobecnou nevyhnutelnost, ba přirozenost staví do negativního světla. Vedle hrubé mluvy a – jak jinak, prvními zkušenostmi s tabákovými výrobky.

Zatím, co pro knihu je zdaleka asi nejzásadnější vývoj charakterů chlapců, přece jen jde i o úlohu učitele. Nový třídní je mladý, plný nápadů, plný elánu, jak pracovat se žáky. Jak je nadchnout pro „svou věc“. Nejlépe tato změna vynikne v kontrastu začátku a téměř v samém závěru knihy. 
Na začátku románu se totiž Bedna účastní štafetového závodu proti Pekáči a prohraje. Je to především vinou přípravy, kterou jednoduše podcení i „rozhádanosti“ třídy. I když, podle hlavního hrdiny dočasně stmelená onou soutěživostí. 
To na konci knihy se účastní atletických závodů a přesto, že i zde je žákům na přípravu ponechána volná ruka, totiž bez zásahu třídního, Bedna klání vyhraje. Právě dík tomu, že táhnou všichni i vnitřně jak se říká za jeden provaz.

Jaroslav Foglar: Když Duben přichází
Jan Kobes, 1944