Krátký příspěvek k okolnostem vzniku Foglarovy autobiografie.

Jestřábí perutě. Kniha, na které se mi v knihovně léta usazoval prach, než mi ji jako výtečný zdroj informací pro přípravu těchto stránek doporučil Jiří Kalina – Čáp. Ke knihám legendy naší literatury pro děti a mládež. Legendy, jejíž jméno nese i naše občanské sdružení. Popravdě, nejsem badatel. Nakonec mi to však nedalo a namátkou jsem jí zalistoval. Třeba, abych si utřídil, v čem byly přelomové první knihy Jaroslava Foglara. Nebo prostě jen proto, abych nepsal nesmysly. Když jsem se, spíš jen pro kontrolu, dostal ke kapitole o Životě v poklusu, nemohl jsem pořád najít jedno jméno. Jiří Punčochář. Spoluzakladatel našeho občanského sdružení, který mě do SPJF ve 2. polovině devadesátých let osobně pozval. Sám Jiří se mi přitom o své úloze při vzniku Foglarova životopisu zmínil spíš jen mezi řečí a okrajově. Snad, aby nebylo ticho, nebo abychom se nebavili jen o SPJF. Ovšem v Jestřábích perutích, v inkriminované kapitole, není o Jiřím nic. Ale vůbec nic!

Proto jsem se v září roku 2013 s Jiřím Punčochářem setkal, abych se jej vyptal už konkrétně na příběh vzniku Života v poklusu. A tím fakticky veřejnosti sdělil, jak mamutí podíl měl na vzniku Foglarových memoárů. „A ty nemáš Zpravodaj číslo 30?“ zeptal se Jiří „tam jsem se k tomu dost široce vyjadřoval.“ Byl v kalupu a abychom neztráceli drahocenný čas, listoval přitom v obsáhlé složce ze svého archivu. Dopisy z redakce SMĚRu, osobní korespondence s Jaroslavem Foglarem. Fakta, doklady.
Ještě týž den večer jsem zalistoval zmiňovaným Zpravodajem z ledna roku 1998 a užasl. Do té doby jsem si myslel, že věci spojené s Jiřím Punčochářem a Životem v poklusu kolují jen v ústním podání a jsou zakleté v Jiřího archivu. „Takhle je to vlastně Tvoje nehynoucí zásluha, že to píšu a že to vychází…“ píše Jaroslav Foglar Jiřímu v osobním dopise ze 4. května 1988 otištěném v tomto Zpravodaji.
Zůstává totiž otázka, zda by Foglar napsal svůj životopis třebas v době, kdy už měl zelenou. Pokud si dobře pamatuji ze svých jinošských let, tehdy již třiaosmdesátiletý autor jen sliboval a sliboval a sliboval… Fakticky poslední knihou, kterou bychom dnes mohli nazvat regulérní foglarovkou, byla spíš podprůměrná Modrá rokle. A tu můžeme navíc brát spíš jen jako přepis komiksu. Kriticky můžete namítnout, jestli to nebude tím, že už to byl starý pán. Ale ve srovnání právě se Životem v poklusu, který napsal v období prakticky těsně před ní, tento argument příliš neobstojí. Jedině, co mě ještě napadá, jako obhajoba podle mého soudu, nízké kvality Modré rokle, že ji nepsal, ale diktoval Jiřímu Rabovi kvůli obtížím se zrakem. Možná. Podle mého názoru je však Modrá rokle částečně i napsaná právě panem Rabou. Slohem, stylem, formulacemi.
Ale zpět k Životu. Ve Zpravodaji číslo 30 nalezneme otištěný i dopis z 26. dubna 1990, kdy se Jestřáb důvěrně svěřuje Jiřímu: „Není dne, aby mne něco nezaskočilo, nějaká nenadálá záležitost, už mi to jde na nervy. A z toho prýští právě taková ta poraženecká nálada, že už to nedopíšu, atd. atd. Ty mne z toho pak vždycky vyvedeš, čemuž jsem moc rád, potřebuji takové to povzbuzování jako sůl!!!“

Zvonečkem to začalo…

Zvonečkem obvykle končí pohádky. Náš příběh však Zvonečkem začíná. O autogramiádě Jaroslava Foglara v Brně U Zvonečku (dnes knihkupectví Barvič a Novotný), která byla plánovaná na 30. listopadu 1987, jsem slyšel. No, slyšel… Jenom slyšet nestačí. I tato akce je hodná pozornosti. Totiž; v dopise z 26. ledna 1987 Foglar Jiřímu napsal: "17. ledna jsem měl besedu v Hovoranech (obec v okrese Hodonín, 11 km jihozápadně od Kyjova, pozn. aut.) a 31. ledna jsem měl mít besedu v Silůvkách u Brna. Ale volali mě, že ji krajský výbor strany zakázal a současně s tím i celou jižní Moravu. Nebude tedy ani beseda na konci března v Kyjově." V zrcadle těchto informací zní jako zázrak, že Jiří zorganizoval a uskutečnil zmiňovanou besedu U Zvonečku. Ač i tato byla necelých 24 hodin před konáním zrušená a opětovně, dík nemalému úsilí Jiřího, nakonec povolená.

Netušil jsem však, jaký byl její dopad. Řekl bych dozvuky. Po skončení autogramiády totiž Jiří začal přemýšlet, jak by ještě víc Foglarovi poděkoval. Za jeho knížky a za to, co jemu osobně, tedy Jiřímu, daly foglarovky do života. Nakonec dostal nápad, pokusit se, aby v některém z brněnských periodik vycházel alespoň na pokračování některý z Foglarových románů. Ať již nový, nebo ze stávajících. Prostě něco. Cokoli.
Psal se únor roku 1988 a na Jiřího se štěstí přece jen usmálo. V redakci podnikového týdeníku SMĚR brněnské Královopolské strojírny se mu podařilo domluvit, že zde může „něco od Foglara“ vycházet. Ovšem pozor, ještě se nebavíme o životopise! Sám Foglar Jiřímu navrhoval, že by mohli vydávat na pokračování některý z méně obsáhlých románů. Buď Přístav volá, nebo Tajemnou Řásnovku. Přišla řeč i na Život v poklusu. A to především proto, že čtenáři SMĚRu byli spíš starší. Potíž byla ovšem v tom, že Foglar měl podle dopisu z 16. února 1987 pouze dvacet pět stran rukopisu. Tedy, na deset týdnů pokračování.
Totiž, jak Václav Nosek-Windy v již zmiňované knize Jestřábí perutě správně píše, největší problém byl v tom, že Foglar ne a ne začít psát. Z velké části to bylo i dík tomu, že Foglar neměl dohled-tlak nakladatele.
O Jiřího se tehdy, podle jeho vlastních slov, pokoušely mrákoty. Co dál?! Nezbylo tedy jiného řešení, než aby tehdy jednaosmdesátiletý literát zasedl k psacímu stroji a začal systematicky pracovat na svých pamětech. Proto, když píše Jiřímu 6. března 1988 dopis, může se „pochlubit“, že včera začal psát Život v poklusu. Nakonec, za necelých dvacet dní, přesněji 24. března 1987, vychází první kapitola pamětí. V pravdě strhujícího vyprávění legendy českého skautingu, která svůj neobyčejný život začala ještě za Rakouska a stačila napsat 23 knih, v nichž hlavními postavami jsou malí kluci. A čtou je dodnes!
Žel, byť Jiří dnes již s úsměvem říká, že „pod svícnem bývá největší tma“, přesto se pod svícen nakonec světlo dostalo a 17. ledna 1989 (deset měsíců před revolučním listopadem!) je vydávání „Života“ zastaveno. Dle slov Jiřího došlo i na otázku: „Kolik toho ještě má, pane Punčocháři?“ To, když se paní z redakce opatrně ptala, jak dlouho by měl životopis ještě vycházet. A to ve chvíli, kdy z rozhodnutí celozávodního výboru už fakticky vycházet neměl. Jenže Jiřího odpověď byla taktická: „Tak to víte, je to starý muž, má za sebou bohatý život…“ Co na tom, že Jestřába vlastně nutil.
V dopise z 23. 1. 1989 sám Foglar píše: „Pochopitelně, že mne to povzbudí zase k dalšímu psaní, když to dopadne dobře – kdyby to nedopadlo dobře, budu si dávat větší pohov, až nakonec bych rukopis ani třeba nedodělal…“
Nakonec místo Života v poklusu přišel do uvolněného prostoru ve SMĚRu seriál: 70 let tělovýchovné jednoty. Přesto už došlo k zásadnímu průlomu. Drtivá část Života v poklusu byla hotova. Navíc, opět díky Jiřímu, který se svou rodinou pro autora i jeho pražské příznivce, jakož i své brněnské přátele ze SMĚRu, tisíce kapitolek pečlivě vystřihoval, si přišli na své mnozí čtenáři, lačni po nové knize „foglarovce“. Zpětně se na tuhle práci navíc dívá s nadhledem. I když je těžké pochopit, že celá rodina, prakticky po večerech vystřihovala z jinak fádních novin kapitolky tohoto životopisu. Jak říká Jiří v již citovaném Zpravodaji, bylo jich okolo 32 000! Ostatně „marnost“ této činnosti přišla v okamžiku, kdy vyšel Život v poklusu knižně. I když v konečném důsledku vytvořil monumentální dílo. Kniha - nekniha.
Podle Jiřího slov stojí za zmínku to, jak dostával tyto výtisky z továrny. Jak je posílal po tisících poštou do Prahy? Obvykle ve dvou balících, aby kdyby se jeden ztratil, měl Foglar aspoň část. To už je ale jiný příběh…

zdroje:
Zpravodaj SPJF č. 30, kniha Václava Noska-Windyho: Jestřábí perutě aneb Povídání o foglarovkách a výňatků z dopisů archivu Jiřího Punčocháře.