O legendě jménem Záhada hlavolamu

Byl to především obrovský zájem čtenářů o příhody Rychlých šípů z Mladého hlasatele, kvůli kterým byl Jaroslav Foglar „donucen“ začít psát román na pokračování. Můžeme jen spekulovat, zda sám autor tušil, jaký fenomén z toho bude, když začal vůbec vymýšlet tuto pětici. Co všechno tím rozpoutá. Co vymyslí o poledních pauzách na oběd. V tomto případě se mu podařilo napsat román, který dalece předčil očekávání čtenářů a který si díky geniální zápletce i mistrovskému vyprávění autora vynutil další pokračování.
Ano, Záhada hlavolamu sama o sobě stojí jako samostatná kniha, uzavřená nejen příběhem ale i dějovými liniemi. To Stínadla už v sobě skrývají další dějové linky, jejichž dokončení je právě v poslední knize tzv. Stínadelské trilogie. V Tajemství Velkého Vonta, které bych si přesto dovolil označit asi jako nejslabší. Nejspíš i proto, že mezera mezi vznikem druhého a třetího dílu, je téměř tři desítky let.

Zarážející je, jak Záhada hlavolamu začíná. Celkem nevinně. Prostým odchodem Rychlých šípů z brigády na tenisových dvorcích. Jako dětský čtenář, který měl k této knize velká očekávání, bych tuhle pasáž označil přímo za nudnou. Trvalo mi dost dlouho, než jsem se přes tuto pasáž pročetl k tomu zajímavějšímu Paradoxně právě první kapitoly jsou pro celou knihu doslova klíčové.
Po výprasku, který chlapci tehdy již legendárního (populární jsou nejen pro čtenáře v románu, ale i ve své čtvrti) klubu dostanou, se rozhodnou vydávat časopis – věstník, aby zvěstovali příkoří, která se dějí v jejich čtvrti. No a v okamžiku, kdy již nemají co na stránky svého oběžníku napsat (nejde o časopis v pravém slova smyslu), vydají se hledat téma … A naleznou, co se skrývá za tajemstvím hlavolamu, který kdosi namaloval na zeď jednoho domu Druhé strany. V podstatě jako grafiti. A pak o tom napíšou, už jako reportéři.
A Jaroslav Foglar napsal o nich. O jejich dobrodružství. Ne nadarmo byla kniha v době vzniku opatřena mysteriózním podtitulem: Přepodivný příběh ze života Rychlých šípů. Přitom právě ono slovo přepodivný je opravdu nejvýstižnější. I když, tehdy to ze strany nakladatele bylo míněno nejspíš jako marketingový tah.
Když se nad románem zamyslí dospělý člověk, napadají jej všelijaké myšlenky. Například zda je vůbec možné, vytvořit takovou organizaci, jakou byli Vontové. Odpovím si sám; je to možné. Dokonce reálné. Protože se hierarchie této společnosti dědila z otců na syny, byla jejich přirozenou součástí. Nikdo z nich se nepozastavoval nad racionalitou-iracionalitou. Mohli bychom to přirovnat k přívržencům sportovních klubů dnes.
Zlatým rysem Foglarových románů je, že nejsou nijak historicky vymezené. Přesto se dospělý čtenář ptá, jak ono to vlastně s těmi lidmi bylo. S jejich stářím a letitou historií Stínadel.
Zevrubným pohledem v žádné z nich nenajdete vročení. Snad s výjimkou právě Záhady hlavolamu, ve které se objevují letopočty narození a skonu mnichů uložených ve hřbitovní chodbě. Přesto můžeme coby čtenáři – badatelé, jakási léta odtušit. Třeba z popisovaných reálií. Ovšem, tohle není hlavním účelem tohoto textu.
Pro nás je však mnohem víc podstatné, že jsou v knize momenty, kdy se ptáme. Například; jaká to podivná shoda náhod, že právě v kostele, kam chodíval zvonit Jan Tleskač, zasedá Vontská rada... Co to, že právě jeho hlavolam je symbolem Velkého Vontsví – tedy vůdce celé organizace... Jak to, že právě v okamžiku, kdy se Rychlé šípy začnou zajímat o pozadí hlavolamu a schyluje se k volbě nového Velkého Vonta, je jeden z favoritů právě syn mistra a zároveň i pěstouna Jana Tleskače?
Jenže, proč se nad něčím takovým zalamovat! Je to stejné, jako ptát se, zda byl Folgar prvořadým, nebo spíš tendentčním spisovatelem. Jisté je, že na všechny tyhle „pochybnosti“ čtenář okamžitě zapomene, jakmile se začte do strhujícího děje románu.
Je to právě ona schopnost upoutat čtenáře, pohltit jeho představivost, zaujmout jej ponurým příběhem, je hlavní devizou nejen autora, ale i vůbec celé knihy. To je to, co mnohým autorům často chybí. Tady děj prožívají chlapci, kteří by si měli spíš hrát na hřišti, nebo v přírodě, než prolézat staré kostely a nebezpečné podzemní chodby. I to dělá z knihy tak lákavou záležitost pro všechny čtenáře.
Jako to dělají s oblibou „následovníci“ Rychlých šípů dnes. Co na tom, že jsou třeba vulgární anebo chodí do hospod? V obecných měřítcích „žijí“ podle foglarovýck knih a pod rouškou „mystéria Rychlých šípů“ se vydávají do nebezpečných podzemních krypt a katakomb – riskujíc třeba vlastní zdraví. Dnes se asi nikdo nepozastaví, že Rychlé šípy našly podzemní chodbu náhodou. Když utíkali před Votny…
Můžeme nechat stranou, že hlavním motivem Rychlých šípů v pátrání po hlavolamu, nebylo získat s ním vládu nad Stínadly, ale spíš pro pokrok lidstva plány na létací kolo, se kterým by bylo možné vznést se nad zem vlastní silou. Sám autor jim ježka v kleci nakonec "nedal". V závěru románu jej utopil ve stoce prostřednictvím Tleskačova zámečnického mistra, jehož syn - Štěpán, volbu prohrál.

Záhada hlavolamu zkrátla patří ve své kategorii mezi romány, které jen těžko najdou srovnání. Pro širokou obec čtenářů dobrodružných knih je dnes legendární klasikou a myslím, že jí byla už v době svého vzniku. Jinak by si čtenáři nevynutili pokračování. Dokonce bych šel tak daleko, že i dospělý čtenář, pokud má v sobě stále ještě kousek dítěte, se nechá rád foglarovým vyprávěním strhnout.

Jaroslav Foglar: Záhada hlavolamu aneb Přepodivný příběh ze života Rychlých šípů
Mladý hlasatel
1941