Pohádka jménem HOBŘ
Badatelsko-sběratelský oddíl Sdružení přátel Jaroslava Foglara.
Článek II: Právní postavení SPJF
1. SPJF je dobrovolné, nezávislé občanské sdružení, sdružující členy na základě společného
zájmu:
d) o sběratelství, archivování a zkoumání všeho, co se týká Jaroslava Foglara, jeho spolupracovníků, dalších spisovatelů a tvůrců časopisů pro děti a mládež.
Článek III: Cíle činnosti SPJF
2. SPJF se snaží oslovovat čtenáře, přátele, sběratele a další příznivce díla Jaroslava Foglara a ostatních autorů dobrodružné literatury a tvůrců časopisů pro děti a mládež, propagovat výchovné metody skautingu, woodcraftu, zálesáctví apod.
3. Za tímto účelem SPJF zejména:
a) zajišťuje, zpracovává a zveřejňuje informace o životě a díle Jaroslava Foglara i dalších spisovatelů a tvůrců dětských časopisů, propaguje a popularizuje jejich dílo doma i v zahraničí;
STANOVY Sdružení přátel Jaroslava Foglara, o. s.
Vyberte atribut, podle kterého se bude vyhledávat:
ID Kategorie Titulek Úvod Text Tags Obrázek 1 Obrázek 2 Autor Datum vložení Datum publikování Zveřejnit Soukromý článek? Počet zobrazeníLegendární román, jehož název si v konečném důsledku zvolili sami Foglarovi odchovanci, vedle toho oficiálního - Pražská Dvojka - jako druhý název oddílu. Ovšem, přes výjimečnost, kterou je celkový počet vydání, jde podle střízlivého soudu opravdu spíš o pohádku. S pohádkou uprostřed.
Léto vrcholí a tak se můžeme podívat na ryze letní knihu – nejslavnější z nejslavnějších. Na legendární Hochy od Bobří řeky. Pohádku o tom kterak dvanáct chlapců, ke svému sdružení přišlo.
I když hned na úvod této knihy jsem se jako čtenář (dospělý) podivil, nad agresivitou autora. Že bych byl přímo zbabělý, pokud bych nenásledoval konání hlavních hrdinů knihy? Myslím, že by bylo lepší označení lenivý. Nebo pasivní, ale tomu zase asi takový desetiletý kluk nebo holka (nebudeme děvčata ze čtení foglarovek vyjímat) spíš neporozumí.
Dnes, žijeme v jiné době – fetišistická floskule, kterou se mnozí ohánějí. A Jiřík s Vilíkem se obdivovali Luďkovi tak, že: “… chodili vždy čistě oblečeni a dokonce si několikrát denně myli ruce.“ Ano, tahle formulace je skutečně spíš k pousmání. Na druhou stranu, My jsme dospělí. Kolikrát si děti myjí ruce a kolikrát je my dospělí k tomu musíme nabádat?
Příběh Hochů od Bobří řeky začíná zápasem. No, spíš bitkou, než zápasem. Bitkou o míč s Novočtvrťáky. Jako byli pro Rychlé šípy „zlo“ Černí jezdci a posléze Bratrstvo kočičí pracky, zde jsou to Novočtvrťáci a pak už jen „obyčejní chlapci“. Protipóly kladných, ryzích charakterů „Mirků Dušínů“ vycizelovaných postav ve Foglarově knize, kterou napsal právě proto, aby byl dostatečně zřetelně vidět onen rozdíl mezi dobrem a zlem. Aby si mladý čtenář jasně oddělil onen morální princip, čeho by se měl vyvarovat.
Na začátku jsou Jirka s Vilíkem osloveni podivným chlapíkem, co si nechává říkat Rikitan a nabídne jim právě ono využití jejich volného času. Aby dělali něco užitečnějšího, než je pouhé zevlování na ulici: „Touláme se celá odpoledne po ulicích a nemůžeme k ničemu přijít“ pomáhal Vilík. „Jediné, co bylo, že nám nedávno napohlavkoval hokynář v naší ulici, protože si myslil, že jsme mu rozbrzdili vůz… no a – a to přece nic není,“ zmiňoval se Jirka a Vilík jen lítostivě dodal: „A my ten vůz ani nerozbrzdili…“
Vůbec onen Rikitan. Kriticky vzato, je to sice veskrze kladná postava, ale v knize najdeme i pár pasáží, jež jsou na hraně morálky, kterou tak hlásá. Například když se s Jiřím a Vilíkem v noci vloupají do stanu kamarádů, aby zjistili co tam schovávají. Jistě, mohl to udělat sám (o to by to bylo asi horší), ale i tak to není úplně výchovný moment. Stejně to vyšlo najevo. Na denním světle.
Podobná situace byla i „Zelená příšera“. Toliko fiktivní zlořád na táboře, jež svými kousky táborníky spíš rozeštvával. Byť je na konci příběhu vysvětleno, že to byla vlastně „jen“ zkouška. Stylem: „účel světí prostředky, kterými ho bylo dosaženo“.
A, aby ještě výrazněji zaujal chlapce, kteří jsou od počátku už tak dost nadšeni pro jeho praktiky „školy hrou“, vypoví jim příběh chlapce Roye z míst „nahoře, daleko na severu“, který se stal již v útlém věku zálesákem na slovo vzatým. Aby jim ukázal za pomoci svých nápadů, jak mohou podobné dovednosti, jako mají praví zálesáci, získat v ryze městském prostředí. No a prostřednictvím knihy mohou tento návod následovat i čtenáři. A s dětmi třeba i dospělí, kteří se dozví, že ulovit všech třináct bobříků není úplně lehkou zkouškou. Tedy, pokud je nemají již ulovené. Anebo si mohou dát repete.
Samozřejmě, s věkem a zkušenostmi roste určitá odolnost vůči některým typům zkoušek. Kdo z dospělých nevydrží hladovět, jít po tmě do lesa, nebo být 24 hodin sám? Pro bojácného chlapce, nebo dívku už je to o poznání horší. A v tom to je. Kniha je psána tak, aby motivovala příběhem, motivovala myšlenkou, motivovala nápady mladé lidi. Děti. Jak bylo psáno na začátku, stylem vyprávění je tahle kniha opravdu spíš pohádkou.
Zatímco Záhadu hlavolamu bych řadil mezi kvalitní detektivky pro mládež, Hochy – ano, tak na čtení na tábor. Ale, každému podle gusta. I když na táboře, v přírodě mohou čtenáři zase lépe i lovit Bobříky.
Příběh se začíná i končí jarem. Tedy věčným koloběhem nejen ročních období, ale i činnosti v oddíle. S tím rozdílem, že na začátku knihy byli chlapci ještě "ti obyčejní". Kdežto na konci... je prostor především pro čtenáře. Doslova.
Jaroslav Foglar: Hoši od Bobří řeky
Jan Kobes, 1937
Já si dal repete. Kdo to zkusí taky?
Ježek píše: "Samozřejmě, s věkem a zkušenostmi roste určitá odolnost vůči některým typům zkoušek. Kdo z dospělých nevydrží hladovět, jít po tmě do lesa, nebo být 24 hodin sám?"Já si zkouším lovit bobříky po padesátce. Není to snadné, jak by se zdálo. 110. výročí narození JF nám předurčilo 110 květin místo 100. Stejné u dobrých skutků, míření... Plavání jsme si dali s Tajlórem na 1100 metrů atd.
Bobříky chceme nyní lovit s dětmi na příměstském táboře. Za týden zvládneme jen některé, protože se nejedná o zrovna lehké zkoušky. Nevěříte? Zkuste si je - odpovědně a náročně k sobě.