Postrach nad Bobří řekou

Kvapem se blíží konec prázdnin a s nimi i letní počasí, plné venkovních radovánek. Nastává čas, kdy se pomalu ale jistě ohlížíme po teplejším oblečení a děti zase, třeba s nelibostí po školních aktovkách, kdy volné budou už jen víkendy. Proč se neohlédnout, po předchozí ryze tábornické knize Hoši od Bobří řeky, po jejím pokračování?!

Znalci Foglarova díla, Foglarova života „ví“, odkud vítr Strachu nad Bobří řekou vane. Kde bral autor látku na tohle pokračování. Střízlivým pohledem a čistě kriticky vzato má hodnocení Strachu nad Bobří řekou velké rezervy.
Jednak proto, že zatímco Hochy psal mladý, začínající literát jako svou idealistickou představu o životě v oddíle, potom Strach psal týž člověk, ale již s bohatými zkušenostmi v oddílové činnosti. Člověk, co má na svém kontě už řadu knih. Jinak řečeno, byl to „vypsaný“ literát a zkušený, životem prověřený oddílový vůdce!

Mezi čtenáři však není tato kniha nijak zvlášť pozitivně vnímaná. Na druhou stranu, možná je to proto, že čtenář po prvním díle očekává něco jiného. Spíš pohádkový příběh se šťastným koncem, jako to bylo v předchozím svazku. A najde období plné strachu, útisku a schovávání se. A pak nahlíží na „Strach“ spíš kriticky.
Myslím, že nikoho, a ani mladé (i když v tomto případě asi spíš dospívající) čtenáře, pro které jsou všechny Foglarovy knihy především určeny, nenechá na pochybách, že se „Strach“ odehrává v období protektorátu. V období 2. světové války.
V období, kdy si po první světové válce a vzniku samostatného Československa, naše zem procházela další těžkou zkouškou. Proto je i děj románu víc než cokoli jiného ponurý a nepřítel nazývaný Nepřítelem, už není jen „hrozivá“ Zelená příšera, která jen tak v žertu terorizuje účastníky tábora na Bobří řece. Tentokrát je teror skutečný, celostátní a přímo život ohrožující!
Děj knihy zastihuje Rikitanovy chlapce již na prahu dospívání. Kdy sami začínají o Sdružení „přemýšlet“ a k některým krokům už ani Rikitana nepotřebují. Například, Stopařova „sólo akce“, vloupání se do zapečetěné klubovny pro kroniky a stany. Nebo záchrana sedátek ukradených nepřátelskými „Přístavními povaleči“. Ba dokonce, sám veliký Rikitan využívá jejich pomoci, když mu hrozí totální nasazení.
Není pochyb o tom, že by to tak skutečně mělo být. Že se svěřenci stanou soběstačnými. Na druhou stranu, právě tohle dospívání bývá koncem jejich působení v oddíle. Věnuje se tomu i sám autor v kapitole Rikitanovo proroctví. Ostatně, sám Foglar se s odchodem chlapců musel vyrovnávat. Když bylo více než jasné, že se z „kloučků“ stávají mladí muži. Ve skutečnosti to ale bylo poněkud jinak, než v románu. A byť Foglar připsal třeba ono vloupání do klubovny Stopařovi, v reálu bylo dílem samotného „Rikitana“.

I zde loví hoši Bobříky. I tato řada je primárně spojena s legendou o Royovi. Ryze lovecké Bobříky (ohně, žízně, hvězd) však doplňují i jiné zkoušky spíš praktického charakteru, které už nemají onu údernost první řady. Dokonce je zde i jeden vlastenecký - Bobřík uloupených míst.
Jak bylo napsáno v úvodu, Strach nad Bobří řekou je také jedna z mála knih, ne-li téměř jediná, která je opravdu výrazně časově vymezená. A i když byla psána o desítky let později, vlastně volně navazuje na období těsně po prvním vydání Hochů od Bobří řeky. Ano, Hoši vyšli poprvé těsně před „Mnichovem“. Zatímco „Strach“ vznikl až v období komunistické totality a vyšel po jejím skončení 1990.

Pokud si odmyslíme onu linii „strachu“, kdy se na Hochy od Bobří řeky valí jedna pohroma za druhou, uvidíme román s velmi propracovaným dějem, který ve velké míře zrcadlí život sám. Všichni musíme v dospělosti čelit mnohdy obtížným situacím a právě ono uvědomění si vlastní individuality, by nás mělo na tyto situace účinně připravit.

Jaroslav Foglar, Strach na Bobří řekou
Olympia, 1990