​Vzpomínky na dětství

Když jsem četl tuhle knihu poprvé, pojem Modrý život už jsem znal, i když matně. Myslím, že z obrázkových příběhů Rychlých šípů. Až v této knize jsem ovšem seznal podstatu oněch pravidel. Přitom, samotná knížka mě myslím nijak nenadchla. Vyjma onoho vznešeně pojmenovaného a většinu knihy záhadného Vilemína.

Původní název knihy zněl Modrý život Jiřího Dražana a až nakladatel ji přejmenoval na Přístav volá. Jsou snad i lidé, kteří ono přejmenování považují za nešťastné. Ovšem, když si knihu přečtete, zjistíte, že až tak nešťastné není. Vlastně, pokaždé, kdy hlavní hrdina není v oné Přístavní čtvrti, má nutkavou touhu se tam vrátit. A to přesto, že mu zatím „dala“ spíš zlé zkušenosti. A o Modrém životu je vlastně až závěrečná část románu. A co je zarážející úplně nejvíc, že Modrý život není vůbec Jiřího Dražana, ale úplně někoho jiného.
Přesto se Jiří Dražan stále a obsesivně vrací do tajuplné starší čtvrti, která v sobě skrývá tolik záhadného. Včetně toho, kdo jej okouzlil a s nímž se chce spřátelit. Stále se chce vracet do této čtvrti, kterou tak moc nezná a která jej svou ponurostí láká. Vlastně, jako předobraz Stínadel nebo Řásnovky.
Na počátku byla touha po kole. Něčem, co by hlavního hrdinu vytrhlo z všednosti. Proto si vydělává a halíř za halířem střádá, aby nakonec o všechno přišel a ze zoufalství se vydal do Přístavní čtvrti, aby tam našel „něco nového“ a zažil tolik hledané dobrodružství. Co na tom, že ono dobrodružství je spíš než cokoli jiného strach! Jak se nejlíp ukáže v události se Sport klubem.
Ona rozervanost je v románu hodně patrná a i když to nakonec vypadá, že kniha už už skončí dobře, že se hlavní hrdina dočká vytouženého kamaráda, nakonec vše dopadne úplně jinak. A my, jako čtenáři se můžeme ptát, proč zrovna tuhle knihu Foglar zakončil tak, jak zakončil. Když všechny ostatní přece končí dobře. Pozitivně.
Na začátku byla touha mladého spisovatele napsat knihu pro soutěž, aby držel v ruce vytištěný román. Na konci je legendární soubor pravidel, jenž má mládež vycepovat pro život. Jenž má mladé lidi motivovat, aby byli lepší, nejlepší. 
A pozor! V této knize, možná nejvíc ze všech foglarovek, je „řeč“ o českém venkovu. Mimo Rychlých šípů, a pár zmínkám o žních v jiném skautském románu, je právě zde unikátní pasáž, kdy Foglar popisuje život na venkově. Jak se bavili chlapci mimo město. Co dělali o prázdninách. A jak to celé na hlavního hrdinu, toužícího po přístavní čtvrti a vznešeném kamarádství působilo.

Jsou dnes autoři, co si na beletrizaci svého života udělali slušnou živnost. Proč se tedy čtenář nepozastaví nad tím, že i Foglar vlastně píše o sobě? Možná to bude proto, že tento autor sám sebe takticky upozadil, a i když píše i v této knize už jako dospělý sám o sobě, čtenář ten pocit nemá, protože čte nikoli o dospělém člověku, ale o chlapci, který prožívá vnitřní boj tak autenticky a do značné míry i naivně, jako by jej, ten boj prožíval sám čtenář. Mladý chlapec.

Přístav volá
Melantrich , 1934