Strach nad Bobří řekou (1990)

Volné, možná až moc křečovité pokračování legendárních Hochů od Bobří řeky, tentokrát z protektorátu.

Dvanáct chlapců sdružených v Hochy od Bobří řeky (stálou a neměnnou společnost, která ze svého kruhu ani nevyloučila, ani nepřijala do svých řad jediného chlapce) se společně s Rikitanem – svým vedoucím ocitá v době, kdy celou zemi obsadil Nepřítel (jsou jimi myšleni nacisté, ale autor tohle označení v této knize ani jednou neuvede), který zakázal veškeré spolčování a po celé republice rozpustil kluby a spolky všeho druhu. To samozřejmě platilo i pro hochy. Ti se však nevzdali a nadále konají každou středu schůzky. Jelikož o klubovnu vlivem událostí přišli, scházejí se, kde se dá, a o nedělích se vydávají na celodenní výpravy za město.
Přípravy na letní tábor kazí Přístavní povaleči (parta kluků, kteří z nudy obtěžují své okolí) a to i s pomocí lidí, kteří v té době udávali své spoluobčany a hlásili je Nepříteli, který pak rozdával i ty nejhorší tresty jako je poprava oběšením. Jedním z těchto lidí byl člen organizace zvané Prapor, který byl označován jako Udavač.
Protože Nepřítel trestal veškeré, ať už jen nepatrné spolčování, byla letošní tábor ve Sluneční zátoce nebezpečný a jeho organizace byla podmíněna mnoha bezpečnostními opatřeními. Nakonec, oproti předpokladům, se do Sluneční zátoky dostanou bez větších problémů a to i přesto, že je Přístavní povaleči ve městě pronásledují na každém kroku. Ve Sluneční zátoce se chlapci opět cítí bezpečně, až do té doby než zjistí, že jsou jim na stopě právě Přístavní povaleči. Do této chvíle trávili čas na táboře normálně; hraním her, procházkami do známého okolí, nebo začali plnit v pořadí již druhou sérii 13 bobříků (tentokrát za ně získávali barevné knoflíky čtvercového tvaru; např.: bobřík žízně, bobřík věrnosti, nebo bobřík ztracených měst. Jak se po té chlapci dozví, Přístavní povaleči jsou jen nepatrný problém. Zjistí, že na  jejich stopě je i Udavač a dokonce se vyptával se na Rikitana! Od toho okamžiku už nebylo táboření tak bezstarostné. Hoši neustále hlídali, zda se k nim někdo neblíží a zdaleka už nemohli tropit takový hluk, na který byli před tím zvyklí. Naštěstí se přiblížil konec prázdnin, a chlapci se připravovali na cestu domů. Naštěstí i návrat byl oproti očekávání překvapivě hladký. Ranou pro Hochy od Bobří řeky bylo, že jim Nepřítel „zabavil“ klubovnu, v níž měli chlapci mimo jiné i to nejcennější - svou kroniku. Naštěstí se jim podaří kroniku z věže získat i přes obrovské nebezpečí odhalení.
Román končí tzv. Rikitanovým proroctvím, že chlapci nikdy nezestárnou.

Foglarovo dílo je velmi autobiografické a zvlášť Strach nad Bobří řekou je kniha, která reáliemi věrně zobrazuje zrcadlo vzniku. Ač obsahově spíš podprůměrná, skoro řečeno depresivní, dík autorově fantazii se však reálné osoby i organizace skrývají za „přezdívky“, které čtenáři jen naznačují, o koho šlo ve skutečnosti.